Fejeton v září
Srpnové zděšení mužika
V srpnu se toho zpravidla mnoho neděje, neboť je horko. Novináři tomu říkají „okurková sezóna“. Hradiště je v tomto směru výjimkou, neboť v Hradišti se děje, ba co víc, děje se akce nadregionálního charakteru. Mám na mysli Letní filmovou školu, kterou lze oprávněně označit za vrchol kulturní sezóny. Na filmy po pravdě řečeno moc nechodím; v mém věku je mi líto prosedět letní čas v biografu, spíš mě těší pozorovat ze zahrádky před kavárnou v Havlíčkově ulici rojící se fanynky stříbrného plátna, různě oděné, někdy jen částečně, to zvláště zbystřím, ale takřka vždy vyzařující sympatický pocit, že film, který právě shlédly, je uspokojil víc než zevlující chlapi.
Když se nerojí fanynky filmu, nahlížím do výstavních síní. V jednu z nich se proměnila i chodba v Redutě, respektive její část vpravo od vchodu. Tři nepochybně mladí umělci, zde vyjádřili prostřednictvím několika fotografií, haluzí, halouzek, proutěné metly, nějaké té hadýrky a prostoru chodby cosi. (Není bez zajímavostí, že z jejich expozice vedou dveře na WC, mám vtíravý pocit, že bez toho by jejich – pro mě skrytý záměr - nebyl naplněn.) Co? Přes vše usilovné přemýšlení jsem na to nepřišel. Připadal jsem si na výstavě zaštítěné autoritou profesora SUPŠ jako mužik z jedné eseje nedávno zesnulého dramatika a publicisty Alexe Koenigsmarka: „Lev Nikolajevič Tolstoj píše ve Vojně a míru:…‘před obrazy, představujícími stromy seděly holky a zpívaly. Pak přišel jeden muž v širokých kalhotách a také zpíval, ale sám. Rozhazoval při tom rukama.‘ To, co takto popisuje Tolstoj, je opera! Opera spatřená očima mužika, který ji vidí poprvé a nikdo ho předem nepřipravil. Jistě to není ideální přístup, ale něco odkrývá – jen špatná a špatně odvedená opera bude na mužika takhle působit i nadále.“
Vrátil jsem se do kavárny a v domnění, že i když jsem neporozuměl výtvarnému umění, porozumím aspoň dennímu tisku a hodlal jsem se ve Slováckém deníku, dozvědět, co se zajímavého událo na Slovácku. Titulní strana mně vrátila výstavou pochroumané sebevědomí. Titulní článek o požáru, který zachvátil pole mezi Nivnicí a Suchou Lozí, mne obrazně i doslova vrátil tam, kam patřím. Mužik se stal opět mužem, dokonce Slovačiskem. Kašlu na umění, přečtu si, co se děje u nás doma, na Slovácku, řekl jsem si a otočil na stranu 2. První zpráva z osmi se týkala Bojkovic, kam se vydal s fotoaparátem sám šéfredaktor, asi pro to, že by mu to bylo hloupé. Ty následující se týkaly událostí v obcích Záhlinice, Uničov, Valašsko, Střítež nad Ludinou, Drahany, Vikýřovic a Držkové. Listuji horečně monografií Moravské Slovensko, která již v roce 1918 vymezila národopisné hranice regionů. Je však také možné, že politici, během týdne, který jsem trávil v Chřibech, změnili kraje, a tak se staly Slováckem Záhlinice, Uničov, Valašsko, Střítež, Drahany, Držková i Vikýřovice. Koneckonců jsme všichni Evropani. A jestli se ti to, mužiku nelíbí, vrať se do hrobu!