Fejeton v srpnu

Jaká by to byla dovolená bez knížky?

Řeklo by se hajdy do knihkupectví. A hajdy z knihkupectví a bez knížky, protože cena knih se šplhá ke třem stovkám za běžnou, nijak zvlášť výpravnou publikaci; ty lepší již třístovku dávno překročily. V takovou chvíli člověk ocení služby knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana. Ten, po němž nese knihovna jméno, může být na své pokračovatele právem pyšný. Hradišťská knihovna skutečně skvěle slouží všem, kteří se bez knihy neobejdou – počínaje čtenáři detektivek, konče badateli, kteří v knihách vyhledávají informace ke zpracovávaným tématům. A slouží také a především dětem. O tom, co knihovna dělá pro ně, my dospělí, vlastně moc nevíme. Oddělení je v horním patře, kam se dospělý vydá spíš výjimečně jako doprovod těch nejmenších, začínajících. Maminka či dědeček jim zpravidla po čase začnou vadit, protože je lákají na knížky, které četli oni sami, když byli malí, a zapomínají, že svět i literatura se posunuly. „Hanýžka a Martínek“ či „Gabra s Málinkou“, byť hodny nostalgické úcty jejich dávných čtenářů, nemohou soupeřit s „Deníkem malého poseroutky“.

 V dětském oddělení, když jím občas procházím, zdravím se s Mirkou Čápovou a Hankou Hanáčkovou, nejlepšími knihovnicemi v naší republice. Vím, co říkám. Jestliže dětské oddělení knihovny B.B.B. bylo v rámci soutěže Kamarádka knihovna 2012 oceněno jako nejlepší dětské oddělení v republice, pak ony dvě jsou našimi nejlepšími knihovnicemi. A vědí to o nich i v Dánsku, kam si v dubnu letošního roku „odskočily“ pro Cenu Hanse Christina Andersena, udělenou jim příslušným dánským komitétem za propagaci díla velkého pohádkáře. Nevzpomínám ta ocenění jen jako kompliment, ale rovněž proto, že jsou ta ocenění výsledkem jejich profesionality. Jsou to odbornice na svém místě.

 Na druhé straně podle skutečných kroků strážců vytunelované státní pokladny, směřujících ke škrtům ve financování kultury, což se týká i knihoven, moc kulturně vzdělaných občanů naše vlast patrně nepotřebuje. A tak přicházejí mj. knihovny o peníze na nákup knih i na vlastní provoz, ba některým hrozí zánik. Už pronikla do veřejnosti v tomto smyslu zpráva o pobočce knihovny v Jarošově. A kdo bude na řadě příště? Sama hlavní knihovna hradišťská? A kdo potom? Snad Slovácké divadlo? Jak na sebe prozradil v jednom intervjú jeho ředitel, dramatická situace kolem financování divadla se podepsala na jeho zhoršeném zdravotním stavu.

Čím nedostupnější budou mladé generaci školy, knihovny, divadla, galerie, muzea, koncertní sály a památkové objekty, tím se bude zvětšovat podíl lidí nedovzdělaných, a tak zužovat základna těch, kteří se jednou mohou dopracovat k profesionalitě. V důsledku toho poroste i pravděpodobnost, že v příštích volbách budeme mít šanci vybírat jen ještě z více neumětelů, neřku-li pitomců, než minule.

■

Druhý červencový víkend jsem si nenechal ujít Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově. Rád se tam setkávám s přáteli, s nimiž se počastujeme pohárkem žmolkovice a povykládáme, co se událo od našeho posledního setkání. A rád se zaposlouchám do písní toho kraje. Kopaničár a Kopaničárek, soubory vedené Jendou a Marií Rapantovými, ženský sbor Čečera, mužský sbor z Vápenic a Gajdoši z Kopanic, ti všichni jsou nositeli zdejších tradic, kteří zůstávají věrni svému kraji, neopouštějí ho, nepřevlékají se do cizích kostýmů, aby ohromili, ale zpívají a tancují tak, jak zde zpívali a tancovali jejich předkové. I oni by měli dostat ocenění, nejlépe „za věrnost“ Bez nich by Kopanicím zůstala jenom krásná krajina. Nebylo by to málo? Však vzpomeňme na tanečníky manžele Šopíkovy, na strýca Lebánka, v jehož historkách se odrážela moudrost a humor zdejšího lidu, či na „kopaničářský běs“; ten naštěstí ještě čas od času „zaběsní“ a učinil tak v tradiční sestavě (Rapant, Gabrhel a Kubáník) i v pátek večer na oslavě výročí vápenického mužského sboru, přičemž prokázal, že zdaleka ještě nepatří do muzikantského důchodu….

 Kopanicím kus jejich krásy ale i tajemství dali lidé. Že kraj na pomezí neztrácí duši, na tom má významnou zásluhu i hradišťský Klub kultury (hlavně v osobě Mirka Potyky), který nese na svých bedrech značnou (moravskou) část programu slavností.

Budoucnost už nám žítkovská bohyně Pagáčena z litého vosku nevyčte, ale stále ještě se na Kopanicích můžeme dotknout minulosti, v níž je skryto nejedno poučení. I varování!