Fejeton v červnu
Nahé jsou národy bez knih…
Moje dcera Petra se vyučila ruční knihařkou a v době, kdy se začala věnovat knihařině v dílně zděděné po svém dědovi, se stala členkou Společenstva českých knihařů. Když se pak vrátila ze semináře pořádaného Společenstvem a sdělovala, co všechno se tam dozvěděla a naučila, padlo jedno jméno: učitel, který účastníky zasvěcoval do tajemství umělecké knižní vazby, se jmenoval Ladislav Hodný a byl z Týna nad Labem. Když slyšel její jméno – Jilíková, zeptal se jí: „Nejste náhodou z Kunovic?“
Kruhy se po mnoha letech opět protnuly. Můj tatínek, knihař v Kunovicích, a Ladislav Hodný starší, Ladislavův otec, knihař v Týně nad Vltavou, byli přátelé. Manželé Hodní i s dětmi se občas zastavovali u nás v Kunovicích na návštěvě, a tak jsme se s Ladislavem mladším několikrát setkali jako kluci, aniž bychom si možná v té době uvědomili onu zarputilou houževnatost, s níž budovali naši tatíci u svých potomků vztah ke knize. A dosáhli svého. Kniha se stala - byť u každého trochu jinak – smysluplnou náplní našich životů.
Od těch dob, kdy jsme si spolu jako kluci prohlíželi album poštovních známek, uplynula mnohá desetiletí. Během nich šel Ladislav ve šlépějích svého otce, jednoho z našich nejvýznamnějších uměleckých knihařů, a dnes sám patří mezi špičku tohoto uměleckého řemesla; jeho tvorba je ceněna nejen u nás, ale i v cizině. Uspořádal nespočet samostatných výstav, mj. ve Švýcarsku, Německu, Rakousku, Belgii, Holandsku, Francii, Slovensku, Maďarsku, významného ocenění se mu dostalo i v USA a Japonci si o něm nechali holandským režisérem natočit film.
O tom, jak kniha může zkrásnět uměleckou vazbou se až do 26. května máme možnost přesvědčit na výstavě v Galerii Slováckého muzea. Výstava sedmdesáti knižních vazeb a čtyř desítek malířských pláten Ladislava Hodného je poctou umělci, který v únoru oslavil sedmdesátku. Ale Hradišťanům budiž navíc i připomenutím, že v našem městě v 1. polovině 20. století založil Ruda Kubíček starší Mistrovskou knihvazačskou školu, z níž vyšla celá plejáda poctivých, talentovaných a kumštovních knihařů. Můj otec byl jedním z nich. A ve vzpomínce na svého učitele Rudu Kubíčka výstižně popsal, co tohle umělecké řemeslo obnáší: : „Přicházíval často s novými technikami, které se snažily dát knize všechno, aby už svojí vazbou a dekorem mluvila o obsahu... Vysvětloval nám taje dobových vazeb, zapomenuté nebo zřídka užívané techniky. Dozvěděli jsme se o technikách zdobených dekorem vyřezávaným v kůži, o vazbách s puncováním zdobeným slepotiskem, zlatem, o vazbách mořených, o knihách se zlatou vyškrabovanou ořízkou, o vazbách do pergamenu podle historických vzorů, o vazbách s gotickým přídeštím, o konzervaci starých tisků a jejich opravách. Samozřejmě, že vědět bylo málo. Museli jsme všechny tyto práce také provádět. Museli jsme se naučit zpracovávat potahované papíry, škrobové, olejové, grafické ozdoby na předsádku, připravit kůži, jinak suchou teletinu, jinak vepřovici, jinak šagrén, safián, marokén. Zvláštní práce byla z pergamenu, který se musel vypracovat do průhlednosti. Ale naučil nás také podle starého receptu pergamen vyrábět... Tak nás to naučil náš učitel...“
Ano i umělecká knihařina patří k tradici našeho královského města, byť pohříchu k tradici zapomínané. Třeba se ony okouzlující knižní vazby Ladislava Hodného v galerii na Staré Poště stanou počátkem rozpomínání na kus kulturní historie našeho města. A kdyby prohlídka výstavy byla jen probuzením úcty ke knize, neboť jen díky knihám jsme kulturními lidmi, bude její poslání vrchovatě naplněno. Jakže to říkal již v 9. století Konstantin Filozof: Nahé jsou národy bez knih...