Fejeton v červenci
O dvou pokladech a Metodějově hrobě
Poklady vydává země jen jednou v roce – na Velký Pátek. My na Slovácku máme pokladů tolik, že se ani do dne, který je označen „velký“, tedy větší než ostatní dny v roce, nevejdou. Museli jsme tedy pár dní přidat. V pondělí 3. června převzal primáš František Hamada Cenu města Uherské Hradiště. Jen rok ho dělí od stovky – 6. června mu totiž bylo devadesát devět let a je ve výtečné fyzické a duševní kondici. Co říci o muži navýsost skromném, který miluje slováckou píseň, jíž zasvětil velkou část svého života? Snad to, že v něm lidová píseň našla symbol své stálosti nepodléhající času. Během (bez jednoho roku) století, co František Hamada naslouchá písni – tu první ukolébavku mu jistě maminka zpívala nad kolébkou – je píseň táž. Nezměnila se. František Hamada dnes hraje tak, jak se naučil v dětství, a ani slova písní se nezměnila, třeba „Okolo Hradišťa voděnka teče…“ anebo „Hradišťu, Hradišťu, nejsi hoden státi…“. Kolika jen proměnami prošlo za tu dobu „velké“ umění, výtvarné, hudební, literární, architektura. V kolika jen půtkách ideologických, které se leckdy změnily v pěstní, se utkali za těch sto let představitelé jednotlivých uměleckých proudů, slohů, konfesí. Lidová píseň času nepodléhá. Je to snad jejím zpátečnictvím? Ó nikoliv. Píseň je od toho, aby připomínala základ, z něhož veškerá lidská kultura vyrůstá, a tou je srdce. Bez srdce, obrazně vnímaného coby sídlo lásky, by náš život nestál za „zlámanou grešli“. A tak je nejstarší slovácký primáš František Hamada vskutku pokladem tento základ ztělesňujícím.
I skutečný poklad ze zlata a stříbra je k vidění – už jen posledních pár dní (do 7. července) na Památníku Velké Moravy ve Starém Městě. Sada velkomoravských šperků (včetně legendárního velkého nákončí objeveného Antonínem Zelnitiem, který ho ve shodě s prof. Niederlem pro nedostatek srovnávacího materiálu považoval za čelenku) připomíná, že právě zde, často doslova a do písmene pod našima nohama, ukrývá země poklady vytvořené našimi dávnými předky. Velkomoravské šperky již samotnou technologií jsou unikáty, avšak co nás na nich, či lépe řečeno na jejich tvůrcích více vzrušuje, je jejich touha po kráse a z ní plynoucí zarputilá snaha onu krásu vytvářet a obklopovat se jí i v dobách, které rozhodně příliš múzám nepřály.
A když už jsme zabloudili na Velkou Moravu, rád bych připomněl v poslední době frekventované téma – hledání hrobu sv. Metoděje. Ještě než se stačili archeologové domluvit, kde vlastně byl, vyfoukli nám ho – jak jinak – ševci (rozuměj Zlíňáci). A veřejně ho prezentují na výstavě Cyrilometodějský Velehrad, která do 8. září probíhá v Baťově institutu ve Zlíně. Je ovšem otázkou, zda jde o pravý hrob. Motal se kolem něho akad. sochař Jiří Vlach a je na místě se tázat, zda u jeho objevu náhodou neasistoval duch nebohé Klementiny Maštalířové. Na druhé straně účast prof. Pojsla a dr. Rašticové na přípravě výstavy skýtá záruku jisté serióznosti. Sám nevím. Doporučuji udělat si úsudek na místě. Do Zlína to není zas tak daleko.