Fejeton: O dvanácti měsíčkách

Nejen lidé i počasí je zmatené – jaro přišlo hned po podzimu, na zimu se zapomnělo. Když je chaos v lidské společnosti, tak se to dá pochopit, jsme bordeláři plní protikladných tužeb, a tak se ani nelze moc divit tomu, že se ve světě na jednom konci něco staví a na druhém už totéž bourá, vše se převrací a proměňuje v chaotickém pohybu. Lidi ztrácejí jistotu a schopnost orientace, jedni se tlačí s nadějí na lepší život tam, odkud se jiní z téhož důvodu snaží utéci, a v té mačkanici dav občas několik jednotlivců ušlape, anebo obráceně.

Jestli něco na téhle zemi dosud fungovalo s nezvratnou pravidelností, byly měsíce roku. Po prosinci vždy přišel leden, květen nikdy nepředběhl duben a v září šli prvňáčci poprvé do školy. S pochopením jsme vzali na vědomí, když měsíce prosinec a červen „přesednutím“ na okamžik - podotýkám, na okamžik! - pomohly nebohé Marušce splnit nadlidský úkol uložený jí macechou - natrhat v lese v době vlády prosince jahody dozrávající v červnu, jak nás o tom zpravuje známá pohádka. Ale to byla jen výjimka, která potvrzuje pravidlo.

Soudě podle letošní zimy/nezimy se s měsíci něco děje a nevěstí to nic dobrého.

Únik z nejisté politické i meteorologické současnosti nabízí kino Hvězda. A stojí za to jeho nabídku využít; biograf sám je krásný, pohodlný, služby vzorné. Je ovšem třeba si pohlídat co se hraje, neboť i v režisérské branži platí podobný princip jako v ministerské – odbornosti netřeba, stačí znalost mechanismů a technologie, vlastní duch díla a jeho umělecká hodnota pak často odrážejí velké prázdno, dokonalý obraz nitra tvůrcova.

Někdy je na tvůrce krátký i štáb odborných poradců, jako je tomu v případě nízkonákladového populárně naučného hraného velkofilmu Cyril a Metoděj, apoštolové Slovanů. Filmu nelze upřít vzdělávací ambice, v tomto ohledu nezapře svůj původ v hraném dokumentu (dnes se říká docu-drama) určeném pro televizi. Snad ve snaze oslovit současnou mladou generaci používá místy až příliš současný slovník. Tak kníže Rostislav promlouvá k lidem svého dvora o tom, že přijetí křesťanství je „složitý proces“, Konstantin s Metodějem se při setkání po letech zdraví „Ahoj, brácho!“ a při dobývání Veligradu velitel svým lučištníkům vydává povel výstřelu slovy: „Pozor, pal!“ Škoda vad na kráse, ale nebuďme hnidopiši. Důležité je, aby starší žáci a středoškoláci, zvláště ti naši, kteří společně s námi žijí na území, kde se příběh z valné části odehrává, film viděli a s pomocí pedagogů dokázali i prostřednictvím obrazů z dějin Velké Moravy obohatit své vnímání krajiny, v níž žijí. Neboť budou to právě oni, kteří se v brzké době stanou „svrchovanými vládci“ této krajiny a budou rozhodovat o tom, kolik orné půdy úrodného Pomoraví půdy je ještě třeba zastavit halami všelikých podniků a firem; kolik je ještě třeba vybudovat betonových monster zastiňujících svou masou i pýchou barokní kupole hradišťských kostelů; kolik stromů, alejí i lesů je třeba pokácet... A to všechno pro to, aby se tam, kde žijí, cítili dobře. Anebo jsou ještě jiné důvody? Jaké?

Marušce z Erbenovy pohádky pomohla příroda a učinila zázrak. Zázraky se dějí jen tam, kde je pokora a prosba. Obávám se, že člověk k tomuto druhu už dávno nepatří. Možná i proto si prosinec, leden a únor řekli, že kvůli nám si nebudou honit triko, sebrali se a zapadli někam do baru na panáka. Když si dají dva, dostanou k nim pivo zdarma. Nepochybně brzy pozvou zbylé měsíce...