Fejeton: Noviny, bez nichž se (ne)obejdu

Zatímco mnohá periodika hynou na úbytě nedostatkem čtenářů, s opačným příkladem se takřka nesetkáme, totiž že by nová vznikala a dokonce zmnožovala řady svých čtenářů. A přec právě v našem regionu jsme takového zázraku svědky. Mám na mysli LIHOVÉ NOVINY s podtitulem Časopis neodvislý, věnovaný lidu, jeho poučení a zábavě, který vychází péčí Společnosti přátel slivovice. Přemýšlel jsem nad tím, čím to je, že si získal takovou oblibu, až po něm sáhla redakce Dobrého dne a učinila ho přílohou svého týdeníku. Dozajista tím, že je to periodikum neperiodické, což je vlastně protimluv, ale je to tak. Lihové noviny vycházejí jen občas a dopředu ani sama redakce neví, kdy se jí zachce další číslo připravit a vydat. A tak čtenář neví, kdy k němu další číslo dorazí. Ona prodleva je balzám na nervy jitřené zprávami, které nás dennodenně atakují ze stran deníků a televize stále se opakujícím tématem. Je značně trýznivé hledět každý den do tváře prezidenta, premiéra v demisi i toho příštího, který v demisi teprve bude, ministrů, kteří ministry pravděpodobně budou i těch, kteří jimi možná nebudou...

Nic takového v Lihových novinách čtenáři nehrozí. Dozví se sice, že paní MUDr. Hrňová úspěšně léčí osýpky, uhrovitost a otoky z přemíry požívání alkoholu, anebo uveřejněnou omluvu starostovi Pijáčkovi za výrok o tom, že mu spadl kocour do kvasu - a dál nic! Druhý den ani další, ani za týden či za měsíc Lihové noviny nevyjdou, a kdy vyjdou příště, se neví. Blahodárný stav. Jaká úleva, že existují noviny, které jsou přitažlivé tím, že nás nepronásledují. A pokud nečekaně vyjdou, přinášejí informace nové a neotřelé. Třeba o tom, že spisovatel Josef Holcman, etnograf Karel Pavlištík, lékař Jiří Rohel, starosta Jan Pijáček, emeritní senátor Josef Vaculík, spisovatel Ludvík Vaculík a režisér Břetislav Rychlík iniciují žádost o zařazení slivovice do seznamu kulturního dědictví lidstva. A to prosím, pouze slivovice slovácké, nikoliv valašské. Ne, nechci vědět, jak to všechno dopadne, a jsem rád, že mi tu informaci nikdo nevnucuje a neopakuje. A čtenář cítí, jak podobné informace svou „neuzavřeností“ nabývají na exkluzivitě. „Lihovky“ navíc přinášejí i mnohé rady a moudra, které nám unikají právě proto, že je v běžném tisku vnímáme jako stereotyp. Tak třeba: „To je pořád řečí o škodlivosti alkoholu, ale když je nekde nejaká epidémia, tak je to vždycky z vody!“

Nevážné zamyšlení budiž vystřídáno sdělením s podtextem vážným, smutným. V den uzávěrky tohoto zpravodaje byl ve Velké nad Veličkou pohřeb. Umřel Jarek Slovák, který tvořil nerozlučnou trojici s Tondou Vrbou a Jarkem Kočárkem. Jarek Slovák, kterému bylo před měsícem šedesát, byl člověkem velkého srdce. Proto se s ním kromě rodiny přišly rozloučit stovky přátel, stovky kamarádů, stovky známých, a to nejen z Velké, nejen z Horňácka, ale z celého Slovácka, prostě zblízka i zdaleka. Náměstí ve Velké bylo plné, jak bývá o Horňáckých slavnostech. Jsou lidé, které nemusíme, a na něž chceme raději co nejrychleji zapomenout. A jsou jiní lidé, které jsme párkrát potkali a po celý zbytek života na ně budeme v dobrém vzpomínat. Jarek, zedník, patřil k těm druhým. Škoda, že si Lihové noviny už nepřečte, určitě bychom společně s ním, s Vrbou a Kočárkem dali v hospodě u Jagošů nad sklenicí „pěníka“ za pravdu čtenáři, který redakci napsal: „Pište o kořalce a hospodách, však nic lepšího není. Z pití se vytřízliví. Jako děcka byli jsme jednou na opeře a z toho mně pak bylo skutečně zle.“

Na závěr bych se chtěl omluvit všem ctitelům opery. Zjednodušené stanovisko k tomuto žánru vychází z faktu, že s operou nemáme zkušenosti, protože v Hradišti ani ve Velké žádná není. Možná by mohla nějakou zinscenovat Knihovna B. B. Buchlovana. Kostýmy, jak dokládá knihovnou vydaný kalendář, už knihovnice i pan ředitel mají. Zbývá už jen jediné – dát se do zpěvu!