Dubnový fejeton

Smutek na jaře

Návštěvou představení Slováckého divadla v nedělní předplatitelské skupině F se běžná neděle jednou za dva měsíce mění v neděli sváteční. Za mého dětství neděle nabývala charakteru svátku návštěvou kostela, neboť chodit v neděli dopoledne na mši patřilo na Slovácku vždy k dobrým mravům. Musím však přiznat, že jsem byl tím úkolem nadšený pramálo a snažil jsem se mu všelijak vyhnout, otec však pravil: „Musíš!“ Postupně jsem si uvědomoval, jaký byl alibista. Babička, jeho matka, byla členkou kostelního výboru a já jsem byl delegován, abych účastí na pobožnosti vylepšoval tatínkovu pověst dosti pošramocenou tím, že si do Kunovic přivedl ženu z Prahy a evangeličku k tomu. A nejen to – v neděli ráno se sice oblékl lépe než ve všední den, zapnul si pod krkem košili, která ho škrtila, uvázal vázanku, již nesnášel, obul černé boty, které ho tlačily, a vydal se na cestu. Ne však do kostela, šel jen směrem k němu, minul jej a zmizel v jiné svatyni – v restauraci Na Fialce, kde prováděl s několika přáteli poněkud jiné „pozdvihování“ než kněz v kostele. Protože dospělí mají na děti nepominutelný vliv, zvláště otcové na syny, i já kostel povětšinou míjím.

Srovnávat kostel s divadlem se jistě může zdát leckomu nepřístojné, ale mně nikoliv. Přinejmenším od té doby, kdy jsem opustil pohádkový svět, abych se nechal uhranout a nejednou i silně otřást katarzí dramatu, pokud ji ovšem režisér před divákem nechce utajit, což se děje, zdá se mi, dosti často. Tam, kde není katarze, není ani naděje. Třeba naděje, že po zimě přichází jaro.  V září jsem byl na Višňovém sadu, hře o lidech v době rozpadajících se hodnot. Žádný velký optimismus, krása inscenace je v její tragice. V následné prosincové inscenaci bylo lidstvo, včetně Hradišťanů, napadeno mloky. Nějaká naděje? Kdepak, mloci jsou všude – a nejvíc v člověku! V únoru jsem byl vyzván ke shlédnutí Cyberkomiksu, „pochmurného obrazu světa pokleslého zločinu“, který, jak soudí tvůrci, nemine naše potomky. Ibsenova Nora, jež na mne čeká v dubnu je čtvrtým po sobě jdoucím představením skupiny F. Když už je svět zdrcen globálními válkami a zločiny, je ještě třeba nechat rozpadnout vztahy mezi nejbližšími, v manželství, v rodině. V tom se Ibsen vyzná! Kam z takového světa utéci, když na venkově číhá „zločinec“ Kaliba a ve zdravotnickém zařízení umírající chlapec Oskar? Jen z velké dálky sem zaznívají klarinety a jeden je z toho v takové depresi, že neví, jestli je lépe mít Filipa nebo mít ho. Režisér vsadil na druhou variantu, leč jsem toho názoru, že kdo má Filipa, obejde se i bez něho.

Ne, nenechám si letošní Velikonoce divadlem zkazit! V neděli 17. března jsem spolu s děvčátky z Veletin vynesl Mařenu a hodil ji z mostu do Olšavy, pak jsme s kluky bidlem lovili její tělo a věšeli je do korun lípy u kapličky. V noci o Zeleném čtvrtku zajedu za nimi „ke křížku“, a půjdu s nimi na hrkání, které začíná s prvním slunečním paprskem, jež se na východě vyhoupne na obzor. A o Velkém Pátku se vydám ještě za ranní tmy z Popovic k mariánské kapličce se studánkou, abych si protřel oči pramenitou vodou. A s ostatními, kteří se tam sejdou, si budu potichu říkat: Voděnko čistá, ty jsi bystrá, tečeš od Pána Ježíše Krista, umýváš břehy, koření, umyj i mé hříšné stvoření…

Zima má na kahánku. A s jarem ožívá i naděje.