Fejeton na duben: Jaro s vampýry
Jaro se dá prožít na mnoho způsobů. Třeba jaro s knihou. Je prima, když je dobrá kniha. Vzpomínám si, že jsem měl coby středoškolský student příručku dějin světové literatury od Otokara Dorazila. Ve jmenném rejstříku jsem si odškrtával přečtené autory v poněkud pošetilé představě, že přečtu-li od každého jednu knihu, obsáhnu literaturu světa. Vydržel jsem to rok, dva, než jsem zjistil, že příjemnější než jaro s knihou může být třeba jaro třeba s představitelkou něžného pohlaví. K onomu poznání mě přivedl kamarád, který za mnou - to už jsem byl prvním rokem v Brně na výšce - přijel oslavit moje narozeniny. Přijel se svojí dívkou a přivezl mi dárek - dívku pro mě, kamarádku té svojí kamarádky. Pamatuji si, že byla z Dřevohostic, byla milá a věnovala se mi během oslavy i zbytku noci s takovou něžnou péčí, že jsem se druhý den po vystřízlivění ptal sám sebe, jak jsem mohl zabíjet tak krásný čas, četbou. Sice jsem knihy nikdy zcela neopustil, ale zjištění, že pod přikrývkou se dají dělat i jiné věci, než číst při baterce, jak jsem činíval v době dětství, když mě rodiče postihovali zákazem četby za různé prohřešky, dalo mému životu další rozměr. (Kde jsou ty časy, kdy se zlobivá dítka trestala zákazem čtení?) Rád vzpomínám i na jaro se Slováckou jiskrou, čímž nemám ovšem na mysli někdejší regionální noviny, v jejichž redakci jsem jako novinář začínal, ale víno. Tehdy jsme s kolegou vždy na podzim navštívili naše kamarády vinaře a od každého si nechali do "ulét" pár litrů vypresovaného moštu. Všechny ty vzorky jsme slili v Kunovicích ve sklípku mého otce do padesátilitrového demižonu a "dělali" víno. Tahle Slovácká jiskra dělala čest svému jménu; dodnes máme s Josefem dojem, že ji otec Fanek občas použil k vylepšení svého „starohorského“, protože nějak rychle mizela. Z doby nedávné bych měl připomenout jara s chřibskou expedicí při toulkách milovaným pohořím. Začínali jsme roku 2002, takže to letošní by mohlo být deváté.
Nebude! Moje letošní jaro bude jaro s vampýrem. Vlastně s vampýry, neboť mně na Památníku Velké Moravy archeologové nainstalovali hned dva. Jednoho "dětského" vykopali vloni na Modré; dítěti v časech velkomoravských ještě po smrti prorazili lebku a hrob zavalili kameny, druhého před lety ve Starém Městě.
Vampýrů se lidé odjakživa báli. Že vstávají z hrobů, škodí lidem a pijí jim krev. Je to samozřejmě jen pověra. Aspoň ti velkomoravští vampýři, s nimiž na Památníku od 18. března spolunažívám, jsou hodní a jsou rádi, že těm, kteří se na ně přijdou podívat, mohou leccos sdělit o důsledcích lidské nevzdělanosti a pověrčivosti. Tihle vampýři už nás ve své moci nemají. Což se ale nedá říci o těch současných, kteří nám pijí krev. Máme problém je rozeznat, protože se nijak zvlášť neodlišují od ostatní populace. Chodí slušně oblečeni a usmívají se na nás, když říkají, že dělají vše pro to, aby nás uchránili od neblahých konců, ke kterým směřujeme. Zapomínají dodat, že k takovým koncům spějeme proto, že oni si žili nad poměry. Zbavují nás životní síly vysávajíce rozpočty rodinné i veřejné. Není třeba říkat, koho mám na mysli, však vy i já to dobře víme.
Na jaro s vampýry, samozřejmě s těmi velkomoravskými, se těším. Bez těch současných bychom se obešli. Jen se obávám, že s česnekem dováženým z Číny, proti nim nemáme šanci.