Fejeton na červenec
Fejeton na červenec se píše dobře, neboť začínají prázdniny, období dovolených, výletů, rekreace. Někdo míří k moři, jiný za moře. Jiný sedne na kolo a pojede po stezce, která vede místy, kde měli jeho prarodiče humno. Cest podle chuti i možností je nečítaných, zajímavých cílů už mnohem méně. Upozorňují na ně velké cedule podél silnic: poutní bazilika Velehrad, hrad Buchlov, zámek Buchlovice, archeologická lokalita Osvětimany (v úřednickém jazyce hora sv. Klimenta) a archeoskanzen na Modré. A ještě Slovácké muzeum se svými expozicemi a zařízeními včetně toho letos nejslavnějšího - Muzea lidových pálenic, které svému zakladateli vyneslo již dvě významné ceny - Gloria musaealis a Cenu československé národopisné společnosti.
A nemáte tam ještě něco, kde jsme nebyli? Může se zeptat kulturně založený čtenář, který všechny ty památky už má dávno „zmáklé" a mnohé opakovaně, protože mu neujde žádná výstava či program pro veřejnost, zná nazpaměť pověst o lípě neviny a do archeoskanzenu je co chvíli vláčen vnuky fascinované oživlými Velkomoravany.
Samozřejmě že mám. A ten dnešní fejeton chci věnovat právě málo známým místům, které dosud mají paměť, byť postupně upadají v zapomenutí.
Olšava už dávno není divokou řekou, ale kousek té původní, která se dala překročit jen v místě brodu, je zachován mezi Míkovicemi a Podolím. Je to zcela jiný svět než ten, který se řítí po silnici o pár metrů dál, krajina dávné minulosti. Z Míkovic se ale dá také dojít do lesa Hlubočku, který je spojen s některými dramatickými událostmi. V mohylách na "Kroužku" na hlucké straně lesa spí svůj věčný sen několik desítek Slovanů. A kdysi, v dobách husitských válek, právě někde v těchto místech čekala vojska biskupa Jana Železného na husity z Nového tábora v Nedakonicích, kteří se nechali vylákat pod Babí horu mezi Hlukem a Boršicemi. Nastálá bitva znamenala konec nedakonických husitů. Kosti těch, kteří tehdy padli, jsou pochovány pod kapličkou stojící při silnici do Boršic.
Jiné bitevní pole se nacházelo na náhorní plošině, někde mezi Popovicemi, Hračovicemi a Mistřicemi. Bitvu mezi Jindřichem z Poděbrad a králem Matyášem Korvínem v místech Hrubého boru připomíná pamětní deska zasazena do kamenného kříže v roce 1969. A nedaleko odtud, v lese zvaném Neráz, další záhadné mohylové pole. Nedaleko Osvětiman je lesní trať Červené blato. Bitva mezi velkomoravským Rostislavem a Franky je sice doložena jen pověstí, ale místo je to romantické s pěknou studánkou.
Jen staří pamětníci vzpomínají, že ve Veletinách byl pochován "bič Boží" Attila, zatímco na Tabarkách v Chřibech uherský král Béla. Na opačném konci Chřibů, nedaleko hory sv. Klimenta, je tzv. Svatá Hora, kde měl podle místní pověsti stát metropolitní moravský kostel, a o kousek dál domnělý hrob posledního významného velkomoravského panovníka - Svatoplukova mohyla. Na nedalekých "Hrobech" v první polovině minulého století hledala stupavská domkářka Klementina Maštalířová náhrobní kameny z Metodějova hrobu. Komise odborníků prohlásila kameny za podvrh, ale nikdo nikdy nezjistil, kdo a proč ty kameny zhotovil. Tak se v Chřibech "narodila" nejslavnější padělatelská aféra v dějinách naší archeologie.
Vida, vida, kolik zajímavých míst máme na dosah. A to jsme nemluvili o místech strašidelných. Ale strašení zažíváme dost a dost, hrne se na nás z novin i z všelijakých předpovědí o blížícím se konci světa. Na rozdíl od politických strašidel byla ta středověká noblesní, byť šlo třeba o bezhlavého rytíře nebo tajemného mnicha.
Kdyby snad bylo léto deštivé, nezapomeňme se zásobit knihami. Asi jich každý doma "pár" nepřečtených máme, ale pokud ne, v městské knihovně B.B.B. jsou jich plné regály. A abych nezapomněl - dětské oddělení knihovny je druhé nejlepší z celé stovky knihoven. Bez čtenářů velkých a malých, by nebylo zapotřebí lidí s fantazií, spisovatelů. Kdyby nebylo spisovatelů, krajina kolem nás by byla bez příběhu. Žít v krajině, která nemá příběh, je nejen smutné, ale i nebezpečné.