Fejeton na červen: Začnu tím smutným...

  Je těžké psát fejeton na červen, když nevíme, co se v červnu přihodí a v květnu se událo mnohé, co jsme ani nestačili zaznamenat. Začnu tím smutným. Druhý květnový týden se hradišťská veřejnost rozloučila s Jindřiškou Staňkovou, vdovou po Jaroslavu V. Staňkovi. Odešla v čase, kdy Hradišťan pořádal své pravidelné květnové premiéry. Její odchod vyvolává vzpomínku na jejího životního partnera, primáše, choreografa, scénografa, který dal Hradišti víc než - byť jakkoli vynikající - soubor. Poznamenal totiž duši města; podstatně rozmnožil jeho citovou sféru a učinil charakteristickým rysem jeho obyvatel potřebu krásy.

  S tvořivými bytostmi, které rozdávají sami sebe, to jejich nejbližší nemívají lehké, neboť když jdou takoví muži vzhůru k metám, ženy se svými všedními starostmi zpravidla nestačí jejich dynamickému, překotnému pohybu, avšak při pádu dolů, jsou to právě ony, které jako první pocítí náraz tvrdé reality a často po léta zápolí tiše, vzdorovitě a vytrvale s nepřízní osudu ve sférách praktického života, o nichž muži zpravidla mívají jen matné povědomí. A tak ani život Jindřišky Staňkové nemohl být jen procházkou růžovým sadem; ona si však dokázala při tom všem zachovat optimismus a veselou mysl a po předčasné smrti manželově prožila obklopena rodinou, přáteli ze souboru, kamarádkami a známými, s nimiž se ráda sekávala, řadu pěkných let. Jindřiška Staňková si zaslouží naši úctu a tichou vzpomínku. Nic víc není třeba, neboť se svým mužem neodešli; jsou vtěleni do tohoto města, do jeho náměstí, do jeho ulic, do jeho parků, do jeho písní...

  Květen je od květů, k mnohým můžeme i v červnu přivonět. Říká se, že příroda umí divy, ale nejen ona. V Hrochově galerii, vystavuje taky kouzelnice - Kornelie  Němečková. Její vystřihovánky jsou potvrzením, že ke stvoření krásy za určitých okolností postačí jen nůžky a papír. Těmi určitými okolnostmi mám na mysli talent a šikovné ruce. Postrádám obojí, a tak jsem se po návratu z výstavy marně pokoušel Kornelii napodobit.

  "Pozor na ty nůžky, ať si nevypíchneš oko," pravila Bohumila a moje nadšení, že vystřihnu dečku pod šálek, srazila na bod mrazu. Uraženě jsem nůžky odložil, ale neuklidil tam, kde je jejich údajné místo. Jak si mám, proboha, pamatovat místo tolika nepodstatných věcí, které máme v bytě? Nechal jsem tedy nůžky ležet na sedačce, abych se o ně o dvacet minut později píchl do zadku. Je zjevné, že Kornelii konkurovat nebudu, to spíš někdo z dětí z hradišťské ZUŠ, které vystavují své výtvarné práce v galerii v Otakarově ulici. Tenhle gejzír barev a báječných výtvarných nápadů stojí za vidění. Aspoň že děti nám dělají radost. Když je srovnáme s politiky, zjistíme, že zdaleka nejsou tak nevychované, jak se o nich často soudí. Tak jim nezapomeňme prvního poblahopřát.