Fejeton na březen: O fašanku a moravsklé národnosti

Již po několik let vyjíždíme s přáteli o fašanku na Uherskobrodsko, do Bojkovic, Bánova, Záhorovic, Rudic, Šumic, Nezdenic, Strání, na Kopanice do Starého Hrozenkova, do Lopeníku, Vápenic, i na Březovou, do Bystřice; křižujeme Uherskobrodsko, jak se říká, křížem krážem. Je to velice dobrodružná cesta, neboť se mnohdy se ocitáme i tam, kam jsme neplánovali a naopak nestihneme zajet tam, kam jsme měli v úmyslu. Kouzlo fašanku je mimo jiné v tom, že se totiž plánovat nedá. Někde vyhlásí, že se vychází od hasičské zbrojnice v deset hodin, ale na místě v daném čase člověk znejistí, zda si nespletl datum – u zbrojnice nikde nikdo. Jako obvykle jsou dvě možnosti - buď jsou fašančáři už na cestě, anebo se ještě nestačili sejít. Co včil? Hledat je anebo je čekat na místě? – opět ty dvě mrchy možnosti. Někdo radí tak, jiný onak. Zůstat na místě a čekat, že se - jak tvrdí kolemjdoucí - za chvilku objeví, je pošetilé. My zkušení už víme, že chvilka ve Vlčnově, Šumicích nebo ve Starém Hrozenkově má délku nejednou i celé hodiny čekání. Zvolíme-li druhou možnost a vydáme se fašančáře hledat, pak po půlhodinové štrapáci uličkami vesnice zjistíme, že jsou na zcela opačném konci, než kde by podle místního informátora měli být. Teprve ve chvíli, kdy začínáme být připití ze slivovice, jíž se navzájem častujeme, ozve se zpěv a vzápětí se vyřítí chumel maškar.
Fašančáři jsou národ rozpustilý, ba hříšný, který tancuje, křepčí, podupuje, vyskakuje, objímá se, potácí i vrávorá, pije ba slope, škádlí se, pošťuchuje, usmívá, vykřikuje, řehtá se a řehoní, popadá se za břicha, pomalovává tváře cizích lidí barvičkami, hlinkami a rtěnkami, zpívá, hladí, vede dvojsmyslné řeči, troubí, píská, duje do trubek a buší do bubnů a dělá ještě spoustu věcí, které slušný člověk nedělá, že by se to dalo vypsat jen studem se dočervena rdícím písmem. Je to zvláštní paradox – přestože se fašančáři převlékají do masek, jsou to lidé bez přetvářky. Proto, hlavně proto je mi s nimi tak dobře.
V Česku si někde masopust, jak jsme se dozvěděli z reportáží v televizi, posunuli už do první půlky února; inu, nad tím už nemá cenu se vzrušovat, že tam nevědí, že masopust je vázán na astronomický kalendář a v jiném termínu slavnost jaksi postrádá smysl. Anebo naopak dostává nový, mnohem tragičtější – jestliže je termín nezávazný, proč neuspořádat masopust v červenci nebo srpnu, kdy se nemusíme oblékat do kabátů? V takovou chvíli si vždy uvědomím, jak jsem rád, že žiji na Slovácku, kde zvykoslovné události jsou stále ještě rytmem prožívaného času a vytvářejí citové milníky naší životní pouti, byť i u nás se to hemží pokusy „přepsat historii“, zbavit formu utvářenou a prověřenou staletími původního obsahu a naplnit ji konzumním balastem.
A právě proto až budu zanedlouho vyplňovat arch sčítání lidu, vím, co napíši do kolonky národnost: „moravská“! Neboť Morava si zaslouží, aby byla milována, a já se nestydím nahlas a přede všemi jí svoji lásku vyznat.