Fejeton: Cesty do pravěku
Jako kluk jsem rád čítal dobrodružné příběhy z dávné historie. Pod tituly Lovci mamutů, Minehava, Bronzový poklad, O Děvín a Velehrad, Osada Havranů a několika dalšími byl podepsán Eduard Štorch (1878-1956). Archeolog, spisovatel a pedagog, který uměl jako málokdo naslouchat příběhům krajiny, které pak s pomocí své obrazotvornosti převyprávěl do našeho jazyka, aby i malí čtenáři mohli spoluprožívat velká dobrodružství a současně poznávat, jak žili naši dávní předkové. Pravda, ty fabulované příběhy člověk po čase zapomněl, ale to, co uvízlo, je poznání, jak obtížná byla cesta člověka dějinami, kolik námahy, úsilí i obětí znamenal každý malý krůček kupředu, od kamenného mlatu k pluhu, od pluhu k automobilu. Nemylme se, prehistorie není nic, co uplynulo a zůstává již jen bezúčelně vytěsněno kdesi mimo nás, mimo naši potřebu. Každý novodobý využitelný objev a vynález je složen podobně jako hmota z atomů starých statisíce let, jejichž nedělitelná jádra jsou koncentrátem všech předchozích řešení, rozhodnutí a kroků, které člověk na cestě dějinami učinil.
Znovu jsem o těchto věcech přemýšlel, když jsem o letošních prázdninách procházel někdejší školní budovou v malé vesničce Lobeč na Mělnicku. Obec ji přeměnila na muzeum věnované právě Eduardu Štorchovi, který si zdejší kraj zamiloval a v nevelkém domku, v němž trávíval letní čas, psal, besedoval s dětmi, prováděl archeologické výzkumy a nakonec se zde na místním hřbitůvku nechal i pochovat.
V lobečském Štorchově muzeu jsem si vzpomněl na našeho regionálního spisovatele, rodáka z Tučap, jehož jméno nese v názvu hradišťská knihovna – Bedřicha Beneše Buchlovana (1885-1953). Ten by mohl být zásluhou knížky Oživené kameny a střípky nazván „slováckým Štorchem“. Tři příběhy vydané nejdříve ve sborníku Zahrada Moravy a v roce 1931 v knižní podobě napsal jako „ukázku, jak lze po příkladu Eduarda Štorcha lokalizovat obrazy z pravěku, učinit je názornějšími“. Pro Hradišťana je zajímavé, kde se ty příběhy odehrávají. Název jednoho Na Holém kopci sám vyjadřuje lokalizaci. Příběh z pravěku Dvojí setkání autor situuje na návrší nad Mařaticemi a Jarošovem, jakoby tušil, že právě zde současní archeologové objeví a prozkoumají sídliště lovců mamutů. A konečně povídka Velký Tudun a Malý Grebeň, příběh z doby Sámovy, se odehrává v rybářské osadě na břehu Moravy, tam, kde jsou dnes hradišťské Rybárny. Trojice chlapců v ní svádí boj s Avary.
Ty Benešovy příběhy pro nás, kteří žijeme v Hradišti, oživují a znásobují genius loci míst, jež jsou jejich dějištěm. Vnímat genius loci je velmi důležité, neboť mu můžeme naslouchat jako varování před unáhlenými, často pouze zištnými pohnutkami motivovanými zásahy do „tváře“ životního prostoru.
V dohledné době má dojít k demolici jatek na Moravním nábřeží, jediné historizující průmyslové architektury na území města. Je to sice kusý, ale poslední a jediný „výjev“ z počátku 20. století toho, co dnes nazýváme průmyslovou zónou. Na tom místě vyroste několik výškových, pěti, snad až šestipatrových bytových domů. Kdo ví, možná si už nějaký developer brousí zuby i na Rybárny a další, dosud klidové lokality. I to je jeden z důvodů proč by stálo za to, tu Benešovu knížku znovu vydat. Literatura sice nesprávným krokům člověka zabránit nedokáže, ale třeba se jí podaří obnovit jeho ztracenou schopnost se za ně stydět.