Fejeton červnový - studánkový

Studánky kolem nás i v nás

O druhé květnové sobotě jsme na Smraďavce u pramene, který vytéká u kaple sv. Kříže, křtili knížku o chřibských studánkách. Kamarádi z Expedice Chřiby Jiří Blaha a Bořek Žižlavský o nich napsali knížku. Jen den před křtem a požehnáním, které provedl pravoslavný kněz otec Kliment ze Střílek, jsme se v pátečním Slováckém deníku (10.5) dočetli o jiné známé studánce, pojmenované podle sochařského reliéfu dvou lvích hlav, které z obou stran zdobí pramen a které založily proslulost této studánky nedaleko Bunče. Na Smraďavce křtu přihlížela asi stovka těch, kteří si studánek z mnoha důvodů cení a rádi se u nich při svých toulkách přírodou zastavují. V případě Lvích hlav stačil jediný ničemný člověk, aby dal najevo svoji zlobu a nenávist. Jak jsme měli možnost vidět na fotografiích, nejspíše kladivem nebo kovovou tyčí rozmlátil ony lví hlavy, vloni na podzim opravené, renovované. Nějaký opilý nebo zdrogovaný magor, řekneme si, ale stejně v nás poněkud zatrne, když si uvědomíme, jak přibývá agresivity obecně, nejen vůči neživým předmětům, ale i vůči lidem. Stačí si připomenout výjevy řádění primitivů vydávajících se za fotbalové fanoušky.

Avšak vraťme se ke studánkám. Z dětství si jich pamatujeme víc, než o kolika víme dnes. Jak jsme dorůstali, jakoby se vytrácely z přírody kolem nás.  Ale nemylme se. Studánek, jak to potvrzuje i zmíněná knížka, zůstalo ještě dost, jenomže je nevidíme a někdy už ani vidět neumíme. Jistě to bude tím, že dnes jako dospělí jezdíme po silnicích, chodíme po chodnících a i do přírody se vydáváme jen po vyšlapaných a značených cestách. Když jsme byli malí a s kamarády podnikali objevitelské a velice dobrodružné výpravy do nejvzdálenějších a nejskrytějších míst v blízkosti našich domovů, třeba do Kunovského lesa, neušlo nám veverčí doupě, sojčí hnízdo, mraveniště pod smrkem, natož studánka. Žádnou jsme neminuli, aniž bychom se k ní nesklonili a neochutnali studenou vodu prýštící z hlubin země nebo ze skály. Z hluběnek jsme vodu nabírali do dlaní a tu, která vytékala z trubky, jsme chytali do korýtka vytvořeného zaháčkovanými prsty obou rukou. Jenomže jak jsme rostli, začali jsme se dívat na svět z větší výšky a mnohé, co jsme intenzivně vnímali jako děti, se nám začalo vytrácet z obzoru. Studánky v lesních tišinách i při cestičkách v polích patřily k tomu, co odcházelo s naším dětstvím. A místo nich jsme objevovali věci a vztahy jiné, stejně krásné. Hluboké studánky v očích žen, po nichž jsme toužili a do nichž jsme se tu šťastně, tu nešťastně zamilovávali. A přišel čas, kdy jsme se nemohli vynadívat do studánek očí svých maličkých dětí. A jak jsme zráli, objevovali jsme již nejen studánky, ale studnice vědění a moudrosti v knihách, v básnictví, v románech, v divadle, v umění dramatickém, výtvarném i hudebním. My, kteří žijeme na Slovácku, se občerstvujeme ještě v jedné studánce, jíž nazýváme studánkou vody živé. Tou je pro nás lidová píseň. Ta Z ní čerpáme sílu i naději.

Ve studánkách bývala voda vždy průzračně a čistá. A tak se studánka stala symbolem čistoty. Čistoty vnější, viditelné i vnitřní, duchovní.

 Je kolem nás hodně špíny a mnohé studánky jsou jí zaneseny. Bez čisté vody se ale žít nedá. Pojďme proto prameny a studánky nalézt, vyčistit a otevřít.  Možná nás v tu chvíli napadne, že je na čase, abychom něco udělali i s tou studánkou, která je v každé lidské bytosti, v každém z nás. Vyčistit ji, dá fušku, ale dá se to zvládnout. Musí se to zvládnout. Bez čistých lidských duší, by ztratily smysl nejen studánky, ale i veverčí doupata, sojčí hnízda či mraveniště pod smrkem. A naše děti a vnuci už by neměli co a proč objevovat na velmi dobrodružných výpravách. A kdoví, jestli by pak byli schopni zahledět se do studánek očí milované bytosti.

Pojďme hledat studánky! Dokud je ještě čas.