Fejeton červencový: Nevzdávejte to!

Vybavuji si svoji nejdávnější vzpomínku na Slovácké muzeum. Nevím, do které třídy základní školy jsem chodil, ale výjev z první návštěvy v něm se školou se mně vtiskl do paměti: prosklená vitrína a v ní kostra jakéhosi pravěkého předka. V tu chvíli se mi muzeum stalo magicky přitažlivým místem. A proto také kdykoliv jsem na cestách, vedou mé kroky do místního muzea. Do místností, v nichž jsou vystaveny věci používané kýmsi kdysi dávno přede mnou, vstupuji s posvátnou úctou. Proč úcta a snad i posvátná k tomu?

Pro mne je muzeum místem, kde se setkávám s minulostí, s níž jsem jako současník spjat mnoha pouty. Muzeum je mým místem meditace a přemýšlení, mých rozhovorů se světem, protože svět není jen to, co žijeme, jen tento okamžik, ale i to, co zde již bylo. Náš život je jen zdánlivě cestou vpřed – každým dnem, který žijeme, vrůstáme do minulosti a naše jediné jisté příští je to, že se zanedlouho sami v minulost proměníme. Snad i pro tento pocit rád procházím muzejními sály a pozoruji vystavené předměty, zhotovené těmi pře mnou, dozvídám se příběhy jejich tvůrců i předmětů samých a hledám odpověď na otázku, která každého z nás občas napadne: jaký má vlastně život smysl. Muzeum je úschovnou vzkazů od těch, co zde byli před námi. Chodím ty vzkazy číst. Nabádají mne, abych se minulosti, do níž vstupuji nebál, neboť to dobré, co po sobě člověk zanechá, se neztratí a pomůže těm, kteří přijdou po něm.

Ale jsou i jiné důvody, proč mám rád muzeum. V jeho fondech jsou uchovávány stovky, tisíce předmětů, které jsou nositeli mnoha významných informací o lidech v kontextu doby. O tom, jaké uznávali hodnoty. I o tom, jak je dokázali bránit i prosazovat. Malíř Joža Uprka, sběratel František Kretz, profesor Josef Klvaňa, to je trojice, která by měla mít v Hradišti pomník. Svůj život naplnili bojem proti dobovému úsudku, že lidové umění je uměním nízkým. Apoštolem té víry se stal malíř, jehož nejdříve musela uznat Paříž, aby ho vzala na vědomí Praha. Nejstarší fondy Slováckého muzea jsou spjaty právě s nimi: keramika, kroje a krojové součásti, zvykoslovné artefakty…

Do městského parku při oslavách 100. výročí Slováckého muzea přišly stovky lidí. Byly potvrzením toho, že představy, které uváděl v život František Kretz, považovaný k stáru za podivína, měly pokračovatele. Na konci onoho řetězu je dnešní Slovácké muzeum, tým jeho odborných pracovníků i další zaměstnanci. Být muzejníkem, k tomu je zapotřebí nejen odborných znalostí i vášně. V našem muzeu jsou lidé, kteří ji mají.

Za dalších sto let budou lidé procházet expozicí, sledovat staré fotografie třeba právě z letošního jubilea a na nich pro ně neznámé tváře. Snad z nich a z vystavených sbírek vyčtou to, co jsme my, zapomenutí již předkové, četli z té Kretzovy: Nevzdávejte to!