Fanek Jilík: Můj život s knihou

Fanek Jilík

Můj život s knihou

  Nebylo tehdy smutnějšího chlapce, který šel po silnici z Kunovic do Hradiště, jako jsem byl já. Ve svých patnácti letech jsem si uvědomoval, že mne svět připravil o mé představy i sny... o barvy – můj život přece měl být plný barev; červených, modrých, žlutých, zelených a já jsem měl malovat slovácké chalupy, dědáčky, strýčky a tetičky... Měl jsem být prostě malířem.

  Moji spolužáci, kamarádi se po škole proháněli a hráli po kunovských loukách, mezitím co já téměř denně jsem pomáhal v ateliéru svému učiteli kreslení. Připravoval jsem mu plátna, barvy, předkresloval apod. Když jsem se vrátil domů, zase jsem usedal ke stolu a znovu kreslil a maloval.

  Když jsem vycházel ze školy a u rodičů moje přání – být malířem – neuspělo, přišel za mnou orodovat k našim můj učitel, aby mě dali do Prahy do školy. Matka mu tehdy řekla – pamatuji si dodneška: Pane učiteli, vy učíte a až přijdete ze školy, tož si malujete. Náš chlapec sa mosí také napřed naučit dělat a potom sa može bavit, jak bude chtět. Půjde do Hradišťa do škole naučit sa vázat knižky. Tata už sa těší, jak mu sváže knižky, šak víte, kolik jich je u nás.

  A tak stojím u dveří, na kterých je štítek: Pracovna tříleté odborné školy knihvazačské. Otvírám dveře.

  Velká, světlá místnost, řady pracovních stolů, u kterých pracovali žáci. Pak mne učitel zavedl k prvnímu stolu a řekl: Tady bude vaše místo! Usedl jsem bez myšlenek a ani jsem si neuvědomoval, co se kolem děje. Bylo to zlé do první soboty, kdy jsme měli teoretické vyučování. Knižní návrhářství, vývoj, historie knihy. Tam jsem se dozvěděl, co je to vlastně kniha, jak vzniká, kolik lidí pečuje o její vzhled i výtvarnou stránku. Za několik dnů jsem se trošku obeznámil s prostředím, když učitel přede mne položil hromadu knih, na kterých jsem měl začít pracovat. U nás doma jsme měli sice velikou knihovnu, ale převážně to byly vesnické romány a kdovíjaké lidové čtení. Ve škole se přede mnou objevuje neznámý knižní svět. Hálek, Dyk, Machar, Nezval, Hugo, Rolland, Moliére, Šrámek Stendhal, Vančura, Winter, Wolker, Hora atd., atd. Svět literatury, o kterém jsem nevěděl. Přes den jsem na knihách pracoval a odpoledne jsem si je přinášel domů a četl a četl. Co všechno v těch knihách bylo! Kolik moudrosti, kolik bídy, bojů o lidský život, bolestí i poezie, hrdinství i zbabělosti, kolik věků, generací a cizí, vzdálené světy. Prostě bylo tam všechno, co může dát člověku jenom kniha, ta kniha, která mi dávala nejhlubší prožitky, která mě učila a naučila vážit si života a mít člověka rád.

   Ještě se učím vázat knihy. Uběhl první rok i druhý, to už jsem se stal ve škole i směšným. Spolužáci nemohou pochopit to moje pobíhání od stolu ke stolu a přemýšlení, která bude dnes ta nejzajímavější.

  Teď, ve třetím roku, přicházejí na můj pracovní stůl knihy vzácnější, krásnější. Každá má pečeť skutečné literární hodnoty. To už jsem musel samostatně řešit problém materiálu, jaký použít na knihu. Připravit si kůži, žlutou, modrou, červenou a může to být šagrén, vepřovice, marokén a safián se svojí zvláštní exotickou vůní. Dále jsem musel zpracovat návrh na vazbu, pak přišlo zlacení a při zlacení pravým zlatem se nesmělo ani dýchat. Byla to práce, kdy člověk už pracoval se zaujetím, jak vytvoří své dílko, které mu vzniká pod rukama.

  Měl jsem asi osmnáct, když jsem absolvoval tříletou odbornou školu knihvazačskou a měl jsem jít do praxe. Prázdniny jsem ovšem proseděl na lavici nezaměstnaných před kunovskou radnicí. Občas jsem vypomáhal na silnici nebo při kanalizaci obce za chlebenky. Že byla krize a nemohl jsem získat zaměstnání, dovolili mi rodiče, abych znovu nastoupil do školy, do mistrovské třídy. Zde jsem se setkal s nejodpovědnější prácí ve svém oboru na restauracích historických vazeb. Naučil jsem se zpracovávat pergameny a také jsem je sám dokázal vyrobit.

  V té době jsem již měl svoji práci skutečně rád. Dělal jsem ji se skutečným zaujetím i trpělivostí a především s láskou.

  Jednou ve volné chvíli ve škole jsem četl časopis. Vypisuje se soutěž pro mladé autory. Vybízejí se, aby napsali něco o svém domově, co je u nich jiného, co se jim líbí a tak podobně. A tak mi napadlo, co kdybych tak něco napsal. O té malé hospůdce v domku při potoku.

  Čtyři bílé stěny, několik těžkých dubových stolů a kolem nich usedali mužští z lesa – dřevaři. Měli rozrýhované, větrem ošlehané tváře, široké ruce s krátkými prsty a kolem nich bylo řečí a řečí.

   Večer jsem přemýšlel nad papírem, jak začít. Nedokázal jsem napsat ani slovo. A tak, že jsem Slovák a tvrdohlavý Slovák, trvalo mi čtrnáct roků, než jsem napsal svoji první básnickou sbírku Z Moravěnky.

   Stále nemohu pochopit, kolik to bylo práce, nocí, než jsem dokázal napsat několik zmatených slov a znovu se zlobit na sebe i na svět. Vždyť mi dal tak málo rozumu! Pak píši další knihy. A stále v obavách, zdali jsem vytvořil člověka i prostředí kolem něho tak, aby čtenáři vrátil něco z toho, co jsem se mu já snažil dát…

   Podivný autor. Dokázal psát knížku rok, dva, pět, vracel se k ní znovu a znovu. Přemýšlel, jak vypsat svého hrdinu, aby žil na stránkách knihy tak, jak žil v představě autora. Jak to dokázat nejvěrněji. Autor počkal s příběhem, který prožíval jeho hrdina na jaře, až do jara. Pak šel ubláceným chodníkem k lesu, potoku a když se prostydlý vrátil a dusil ho kašel, pak napsal kapitolu Jakubovo jaro. V létě pak do vedra a na podzim, promáčený za formany a vždycky, když se vrátil ze svého malého výletu, diktoval své další prožitky.

   Také jsem se nemohl dlouho rozhodnout, do jaké polohy mám popsat zlodějského Kosíka z Komu se zelení. Až jsem to rozřešil. Když si to tak uvážíte, představte si, že já, dospělý chlap, otec dvou dětí, vlezl jsem bez dovolení k sousedům do zahrady a potichoučku jako zloděj vlezl na hrušku. Kousek pode mnou seděla sousedova babička a má malá dcera si tam hrála s její vnučkou. Vrátil jsem se domů celý rozechvělý hrůzou, kdyby babička tak zvedla oři a uviděla Jilíka v jejich zahradě na hruškách….

   Doma jsem si setřel studený pot z čela a řekl ženě: budeme psát. A tak jsem začal psát román o vesnickém zloději.

   Má literatura je převážně cestou návratů do minulosti, do mladých let, byla to doba první republiky. Nikdy jsem se nesnažil jako realistický autor tento čas glorifikovat. Snažil jsem se postihnout všechny jeho nedostatky, sociální bídu a lidskou neuvědomělost té doby.

   Humor také u mne nebyl jen věcí situace a smíchu. I když já se velice rád směji, obvykle vychází ze zklamání a ze slz. Nerad ho dávám zadarmo, je to příliš vzácné koření.

   Když vyšla má první knížka Z Moravěnky, žil jsem v Praze. Tak si ji přečetl František Halas. Oblíbil si mne a brzy jsme se spřátelili. Jeho prostřednictvím jsem poznal celou literární Prahu. Za častých návštěv u Halase jsem se setkával a dobře znal s Václavem Řezáčem, Marií Pujmanovou, znal jsem Fráňu Šrámka, přátelil jsem se s Františkem Hrubínem. Často jsem navštěvoval a vodil na procházky osleplého starého pána Jaroslava Kvapila. Jsou to pro mne nezapomenutelné chvíle v mém životě a za ty vděčím knize a jen knize. Také vzpomínám na Dobříš, kde jsem prodělal několik školení mladých autorů a poznal mnoho a noho jiných literátů té doby.

   Někdy se mi to zdá k neuvěření, že já, prostý venkovský člověk, jsem měl život tak bohatý a naplněný. Jen proto t, že jsem věnoval celý svůj život knize.

Uherské Hradiště – Kunovice – duben 1976