Dvě setkání s písní

Často, když se pohybuji „labyrintem světa“, myslím na to, jak je dobré, když mne na oné cestě provází píseň. Jdu jakoby jistějším krokem. Ne že bych nebloudil, ó to nejednou, ale když ji odněkud zaslechnu, třeba tiše, tichounce, vím, že jít za tím hlasem je dobré a správné. Že mě opět vyvede na pěšinu. Když pláči, pláče se mnou, a když se raduji, i ona se směje se mnou.

Je hodně dní, kdy na ni nemám čas a odkládám ji do štůsku společně s nepřečtenými knihami. Ale náhle přijde den, kdy do sebe narazíme, co narazíme, padneme si do náruče a sevřeme se stiskem, tak silným, jak se dovedou tisknout jen dychtiví milenci, které osud na čas od sebe oddělil.

Tak tomu bylo minulou sobotu (28.6) ve Strážnici, kde moji přátelé z Kopanic proměnili část skanzenu v „museum vivum“ – oživili prostor kolem kopaničářských chalup. Na malém pódiu i na cestičkách a pláccích okolo se dělo něco úchvatného. Ti Kopaničáři – muzicírovali, zpívali a promlouvali obřadní texty – inu, co je na tom zvláštního, vždyť to dělali toho dne i všichni ostatní na mnoha strážnických pódiích. Ona výjmečnost obrazů spočívala v míře ztotožnění aktérů tohoto lidového divadla s jejich rolí. Jevilo se - a patrně nejen mně, když jim hodnotící komise MFF Strážnice přiřkla „laureáta“ – že byla absolutní. Ti lidé byli posedlí láskou ke své domovině, a ona posedlost byla patrná z každého slova, z každého gesta, z každého pohybu. A v neviditelném střetu se současností, v níž žijeme, bohaté sice věcmi, ale nedostatkem ducha strádající, oni vítězili, neboť na jejich straně stálo duchovní dědictví, v němž se pohanství snoubí s křesťanstvím, dědictví zděděné po předcích a střežené žítkovskými bohyněmi.

Neuplynulo pár dnů a padli jsme si s lidovou písní do náruče znovu. Tentokrát na nádvoří brněnského Špilberku (1.8.). Na programu bylo scénické provedení cyklu skladeb na lidové motivy. Tím cyklem skladeb byla Kytice Bohuslava Martinů v hudebním provedení Českého filharmonického sboru a orchestru a ve scénickém provedení tanečního souboru Hradišťan v choreografii Laďislavy Košíkové. Stisk to byl opět ten, který vyráží dech. Martinů se nechal inspirovat lidovou písní – Sestra travička, Selanka, Kravárky, Intráda, Milá nad rodinu, Koleda, Člověk a smrt. Ty názvy samy o sobě mnoho neřeknou. Hudba mnohem víc. Je líbezná, ale v té líbeznosti cítíš skryté spodní proudy. Utajená dramata lidských osudů. Martinů v lidové písni, v jejích zdrojích, objevil cosi co ji spojuje s dramaty antickými. Proto tak zní.

A společně s prvními tóny vcházejí na scénu tanečníci. Cítí s hudbou a splývají s ní. A jsou takoví jako je ona – mnohovrstevní, schopní vyslovit pohybem nejen prostý příběh, zpívaný kdysi dávno na vesnicích, ale sestoupit až do jeho podvědomí a odhalovat i to, co je skryto v duši. Dnes nedokážeme a ani nevíme proč bychom měli při lidové baladě naříkat nad synkem v tureckém vězení. Je to tak dávno, se to vše přihodilo... říkáme si. Tanečníci nás však náhle dovedou vtáhnout do svého světa, tam, kde láska i bolest jsou opravdové a opravdová je neláska i zrada a opravdový je hřích a opravdová je smrt. Na scéně se odehrává strhující výpověď věčného lidského příběhu, jehož předobrazem je lidová slovesnost, hudebním géniem i mimořádně zdařilou taneční a výtvarnou stylizací (E. Jiřikovská) přetavená do působivého uměleckého díla.

Setkání se světem lidové písně ve dvou odlišných podobách (Museum vivum a Kytice) bylo pro mě úchvatné. Jedna doplňovala druhou a vytvářela obraz, kterému Kopaničáři dali láskyplné srdce a Martinů s Košíkovou sebezpytující svědomí. Ejhle, člověk!