Dvakrát "Hore Velkú" - nad knihou a pořadem Horňáckých slavností 2012
„Hore Velkú...“ po prvé, to je kniha věnovaná historii Horňáckého mužského sboru z Velké nad Veličkou, vydaná v předvečer letošních Horňáckých slavností. „Hore Velkú...“ po druhé je pořad, který na Strážné hůrce odezněl o pátečním večeru a byl věnovaný právě zmíněnému sboru, který v letošním roce oslavuje 55. narozeniny.
Nejdříve ke knížce, jejíž součástí jsou i dvě cédéčka s nahrávkami sboru. Členové sboru si zmíněnou publikací dali k jubileu ten nejlepší dárek. Oni jsou totiž „hrdiny“ příběhu mužského zpívání na Horňácku, ale současně i jeho autory. Celá publikace je intervjú s jednotlivými členy, a protože otázky směřují i k jejich zpěváckým počátkům, dozvídá se čtenář mnohé o předávání tradice a silném poutu Horňáků k domovině a písni. Petr Miškeřík, Jiří Miškeřík, Karel Bobčík, Martin Čambal, Miroslav Jagoš, Jan Kománek, Karek Kučera, Dušan a Eda Mičkové, Cyril Prášek, Jarin Slovák, Martin Zálešák – to jsou jen někteří z těch, kteří v knize promlouvají a přivádějí před vnitřní zrak znalého čtenáře další plejádu jmen těch, kteří stáli u zrodu jejich lásky k písni. I přes vývojové peripetie je Horňácký mužský sbor z Velké stále pevným kmenem, z něhož vyrůstá košatá koruna folklorního bohatství Horňácka, neboť se v něm setkávali a setkávají významní nositelé místní tradice, osobnosti s životními zkušenostmi a názory konfrontovanými s generacemi předků. Kniha, skvostně upravená - jak jinak, když jde o horňáckou edici nakladatelství Albert -, udělá největší radost samotným zpěvákům, tradičně orientovaným Veličanům a jejich spřízněným duším; pro zvídavého cizince bude ovšem poněkud obtížné vyznat v rozkošatělém velickém rodokmenu. Kladem knížky je i úvodní kapitola dr. Antoše Mičky o historii sborového zpívání na Horňácku a zejména nepřeberné množství fotografií, na nichž defilují ti, jimž po léta přijíždíme aspoň jednou v roce do Velké na Horňácké slavnosti naslouchat.
Jestliže knihu zvládl vydavatel s profesionální erudicí, nedá se totéž říci o tvůrcích pátečního pořadu „Hore Velkú...“. Byť mužský sbor byl jako obvykle vynikající a doplněn na závěr o řadu bývalých členů dokázal i za deště připravit divákům silné zážitky, pak, ve chvíli, kdy se slova ujímali moderátoři, ten zážitek rychle vyprchával. Byť nápad nahlédnout do zkoušky sboru je sám o sobě nosný, neboť skýtá možnost představit zpěváky jinak, než jak je vídáme při vystoupeních, nedokázali ho autoři rozvinout do zajímavého představení, kromě sdělení, že se na zkouškách oslavuje a pije, což se ovšem je jevem spíše obecným než specificky horňáckým. Jejich dialogy připomínaly tlachání moderátorů regionálních rádií, a tak příležitost diváka obohatit ještě jiným, nadčasovým sdělením, což by si sbor zasloužil, zůstala promarněna. Soudím, že by měli jít ještě na čas do učení k Jiřímu Miškeříkovi a Tomáši Sečkářovi, kteří o sobotním večeru v pořadu „Katerino staň hore“ zvládli svoje party zcela bravurně s využitím dobře pointovaných špílců a s příkladným naplněním úsloví, že méně znamená více.
A když už jsem „skočil“ do sobotního večerního pořadu, je třeba říci, že to byl pořad nadmíru zdařilý, ukázka toho, jak se dá i vážné téma pojednat vtipně a současně s vážností tématu. Byli jsme svědky obrazů života nelehkého, ale vnitřně svobodného, hrdého a citově bohatého. Nedělní pořad dětských souborů, který předbíhal před „Katerinú“ a byl výtečný, by ovšem neměl být opomenut aspoň touto jedinou větou: To, jakým Horňácko je, začíná v dětech!
Jiří Jilík