I. kapitola - Vstupme Poolšavní branou

V roce 1964 se rozšiřovala silnice z Kunovic do Hluku. O prádninách, kterýsi den navečer k nám přispěchal otcův kamarád, doktor přírodních věd Stanislav Štěrba: „Fanku, Tonda Hanák objevil Velkou Moravu. To musíme vidět!“

Druhý den popoledni jsme všichni tři, tedy já, otec a Slávek Štěrba stáli nad výkopem, který vznikl při rozšiřování cesty, v místě nazývaném Úzké jen kousek od Abrhámovy cihelny. Tonda Hanák, archeologický nadšenec, stál ve výkopu, špachtličkou vyrýpl něco z hlíny a podával to drobnému staršímu muži. Letmo se s námi pozdravili, ale nadále se zaujatě věnovali zkoumání střepu nádoby.

Ten starý pán byl Antoš Horsák, nadšený archeolog, přesvědčený o slavné velkomoravské minulosti své rodné obce. Opatrně, jakoby mazlivě položil načervenalý střep, zdobený několikanásobnými rytými vlnovkami a rýhami k  dalším velice podobným zbytkům keramické nádoby. Objev pozůstatků této slovanské osady, střepy nádoby, brousek a několik přeslenů, byly dalším důkazem hypotézy o existenci velkomoravského hradu v Kunovicích, kterou se však tomuto vzdělanému ale tragickým osudem poznamenanému muži nikdy nepodařilo prokázat.

Z míst, kde jsou objekty někdejšího kunovického JZD a kam zasahuje trať  Úzké, je vidět na Pomoraví s hradbou Chřibů a siluteou trojvrší Holého kopce, Buchlova a Barborky na západním obzoru. Věže hradišťských kostelů a vodárny na severní straně se odtud zdají být na dosah ruky; dnes poněkud zanikají ve stínu jiné hradby, nepěkné a vjemově agresívní – panelákového sídliště Východ nad Mařaticemi. Pod ním září v letním slunci fasády a střechy domů ladovsky starosvětské Derfle s dominantou gotického kostelíka nad pásem zeleně. Překryta stromy a novějšími objekty je archeologická lokalita Špitálky se základy velkomoravského kostela na sadské ostrožně, jež je posledním výběžkem Luhačovické pahorkatiny, zatímco pozorovatel v Úzkých stojí na výběžku pahorkatiny hlucké.

Ty dvě ostrožny, polohově věrné protějšky, třebaže od sebe vzdálené vzdušnou čarou tři a půl kilometru, hlídají vstup do údolí Olšavy a tvoří bránu.

Bránu do Poolšaví!

Pradávná krajina podél řek byla byla zejména na dolních tocích členitější, neboť řeky nebyly napřímeny jako dnes, ale vinuly se, ohýbaly, zatáčely, vytvářely slepá ramena, obtékaly ostrovy a ostrůvky. Také řečiště Olšavy se v dolní části svého toku deltovitě rozevíralo a vodních ploch přibývalo. V době dešťů a zjara, když tály sněhy, rozlévaly se řeky a jejich vody zaplavovaly i lesy, které pokrývaly většinu krajiny. Lidská sídla vznikala především tam, kam voda nedosáhla - na návrších vystupujících nad záplavový, inundační terén. Tak byly osídleny i obě lokality – v Úzkých a Špitálky. Odtud ti, kteří zde žili, měli jako na dlani výhled na stáda zvěře putující k napajedlům na řece Moravě a současně i dolní povodí Olšavy. Kunovice a Derfle, jsou vlastně potomstvem těchto dvou osad.

Naše představa brány je spojena s představou cesty, která jí prochází. Platí to i v tomto případě, vždyť nejstarší cesty vedly podél vodních toků. Podobně jako všechny objevitelské výpravy i my se vydáme proti proudu řeky; od jejího ústí půjdeme do vnitrozemí. Ale musíme jít velice opatrně a obezřetně. Nebezpečí číhá hned „za vraty“. Nemusíme ho vidět, stačí vyslovit jeho jméno: Pečeněhové.



Situce vodních toků na dolní Olšavě byla v ranném středověku složitější než dnes.



Tonda Hanák a Antoš Horsák, dva kunovičtí archeologové. Snímek Stanislava Štěrby z r. 1962.